Interupce z pohledu rodinných konstelací
Nemyslím si (při konstelacích jsem také neviděl žádné důkazy), že každý sexuální vztah znamená automaticky vazbu. Když někdo velmi často střídá své sexuální partnery, vytváří něco jako velmi silnou vazbu - zřejmě ne na jednoho určitého partnera, ale tak, že již není schopen připoutat se k někomu. On nebo ona jsou neschopni vazby, a to je také určitý druh vazby. Mnozí z nich to zjistí až tehdy, když si jednoho dne pevný partnerský vztah přejí a ono se to nedaří. Pouto se každopádně vytváří zplozením dítěte.
Vzpomínám si na jednu ženu, jejíž problém spočíval v tom, že její vztahy opakovaně krachovaly. Přála si dlouhodobý vztah. Když jsem se jí ptal na její dřívější vztahy, vyšlo najevo, že byla pětkrát nebo šestkrát na interrupci. Postavil jsem potracené děti a za ně jejich otce. Potom jsem ji před ně postavil, aniž bych cokoliv řekl. Dala si ruce před tvář a s pláčem padla na kolena. Dlouhou dobu se nebyla s to na děti a jejich otce podívat. Poprvé si uvědomila, co udělala, a byla přemožena pocitem viny, který dlouho potlačovala. Místo toho, abych do toho vstoupil, pomohl jsem jí na všechny se podívat. Pouze se podívat, jinak nic. Po dlouhé době se uklidnila, zvážněla a sebrala se. Podařilo sejí navázat kontakt se skutečností.
Tato skutečnost však v ní už působila předtím, samozřejmě že negativním způsobem. Její duše věděla o poutu, kterého se snažila zbavit pomocí potratů, a věděla také o její vině. Není před tím úniku. Projevuje se to například tak, že člověk už není s to navázat pevný vztah. Vlastní duše to nedovolí, udělá nám čáru přes rozpočet. Protože k potratům dnes dochází v mnoha rodinách, a proto jsou často důležitým tématem konstelací, budu se jimi zabývat podrobněji. Nechci o tom diskutovat jako o morální nebo etické otázce, pouze navrhuji podívat se na proces jako takový.
Jedná se o to, že pár není ochoten nést následky svého jednání. Následkem jejich jednání vzniklo dítě. A oni ho nechtějí přijmout. Obětují život budoucího dítěte pro to, čemu říkají svoboda. To je podstata tohoto procesu, nehledě na to, jestli je jejich subjektivní situace obtížná nebo ne, jestli jsou mladí, sami, bohatí nebo chudí.
Je důležité podívat se na to střízlivě. Téměř všechny ženy, které byly na interrupci, trpí pocitem viny a většinou se mu snaží vyhnout tím, že si pro svůj čin hledají omluvu: Byla příliš mladá nebo stará, měla již příliš mnoho dětí nebo právě chtěla dělat zkoušku, muž ji opustil a nechal ji s dítětem samotnou, manželství už nefungovalo, měla pouze krátkodobý vztah a nechtěla s tím mužem mít dítě, byla vdaná a bylo to „klopýtnutí“ v mimomanželském vztahu, nebo cokoliv jiného. Všechna ospravedlnění, která mají v mnoha případech vážné pozadí a kterým předcházely a posléze je následovaly vážné duševní konflikty, ukazují ženu jako oběť. To je ale skutečnost postavená na hlavu a výsměch skutečné oběti. Obětováno je dítě! Důvody proto mohou být dobré nebo špatné, závažné nebo povrchní - na skutečnosti to nic nemění. (Mluvím zde o ženách, protože jich se téma interrupce dotýká mnohem více než mužů; i když se na tom podílejí stejně a v zásadě pro ně platí totéž.)
V rámci rodinných konstelací je vidět, kdo je skutečnou obětí. Kromě toho je úplně jasné, že všechny předkládané důvody nezbaví ženu (rodiče) pocitu viny, ani neusmíří dítě. Naopak: s každým novým zdůvodněním, jako by bylo dítě znovu potraceno. Osoby, které jsou postaveny za potracené děti, mají všichni stejné pocity, nehledě na to, jestli se jedná o muže či ženu, věřícího křesťana nebo ateistu, jestli sami někdy absolvovali interrupci nebo ne. Jak v roli rodičů, tak potraceného dítěte se cítí špatně, dokud není vina uznána a dítě není viděno a akceptováno. Jediné řešení je uznání skutečnosti, kterou lze vyjádřit větou: „Obětovala jsem tě.“ Jestliže to není řečeno jen tak, člověk to také cítí, cítí okamžitě hlubokou lítost a hlubokou bolest. Není to sebelítost, ale bolest kvůli obětovanému dítěti. Ještě lze potom říci: „Mrzí mě to“ a nejdůležitější je: „Máš teď místo v mém srdci.“ Víc už ale ne. Člověk musí uznat, že už se to nedá změnit a že vina zůstává. Člověk se musí vzdát jakéhokoliv zdůvodnění a pokusu omluvit se - pak ho skutečnost zasáhne plnou silou. Dítě má klid a uklidní se i rodič - ještě jsem se nesetkal s žádnou výjimku.
Mír je dán uznáním skutečnosti, k čemuž také patří přijetí vlastní viny. Kdo přijme svou vinu - pokorně, ne s pýchou, ten se dostane do souladu s obyčejným životem a se zemí, která nás zplodila, se kterou jsme jako lidé spjati. Prostřednictvím uznání své viny a milujícím srdcem jsou rodiče trvale spojeni s potraceným dítětem. Zanechávají ho v minulosti jako dítě, které se kvůli jejich zásahu nenarodilo. Díky tomu jsou všichni svobodní, jak dítě, tak rodiče.
Existuje tam však další vazba, totiž vazba mezi mužem a ženou, kteří dítě zplodili. Důvodem potratu je také často přání vztah vymazal. To však není možné. Vztah existoval, o tom není pochyb. Dítě vytváří pouto mezi mužem a ženou, kteří ho zplodili. Dítě je vtělením jejich aktu; spojily se v něm semeno a vajíčko, tudíž v něm budou dále existovat sjednoceni a spojeni ti, kdo ho zplodili. Nelze to zrušit žádným zásahem ani argumentem. Ani to, že jsme to nechtěli, dokonce ani to ne, že k tomu muž ženu donutil. Pouto je tady a je viditelné. Tento muž patří od této chvíle k rodině ženy a žena k mužově rodině.
Zdroj: Wilfried Nelles - Rodinné konstelace, nakladatelství Alternativa
- Odpovědět
Pošli odkaz